Poprvé na BA
Pokud se bavíme o americkém death/doomu devadesátých let, jména jako Incantation nebo Autopsy jsou samozřejmostí. Jenže hluboko v podhoubí Wisconsinu vzniklo v roce 1993 něco, co svou vahou a atmosférou tehdy předběhlo dobu. Dusk. Kapela, která na svém eponymním albu z roku 1994 definovala, jak zní absolutní beznaděj proložená drtivými riffy. Po dlouhé hibernaci jsou zpět a jejich účast na Brutalu je splněným snem pro každého, kdo uctívá éru, kdy se metal nikam nehnal, ale o to víc bolel.
Dusk nejsou o technických onaniích. Jsou o hnilobné textuře zvuku a vokálu Steva Childerse (R.I.P.), na jehož odkaz kapela navazuje i v současné reinkarnaci. Jejich návratové album Dysphoria ukázalo, že neztratili nic ze své schopnosti budovat monumentální stěny hluku, které vás přimáčknou k zemi. Je to hudba pro lidi, kteří si libují v pomalém tempu, ale vyžadují od něj intenzitu sbíječky. V pevnosti nás čeká lekce z historie žánru, která nebude o nostalgii, ale o čiré síle minimalismu a temnoty, která se vám zažere pod kůži.
