Josefov

Zajímavý dokument v rámci cyklů Pevnosti na České televizi můžete shlédnout zde.

Pevnost Josefov v rámci Toulavé kamery České televize můžete shlédnout zde.

Postup rekonstrukcí pevnosti Josefov oblasti metal marketu můžete shlédnout zde.

 

Bastionová pevnost Josefov je unikátní obranný komplex vybudovaný v duchu nejlepších znalostí opevňování své doby. Stavitelům se mimo jiné skvěle podařilo začlenit ji do původního terénu. Pevnost vznikla v letech 1780–1790, její zrod se tedy přesně kryje s obdobím panování Josefa II. (po kterém také nese svůj název).

Josef II.

Po cca 220 letech bude odolávat dalšímu útoku – tentokrát však nepůjde o vojska mocností nepřátelských vůči Rakousku-Uhersku, nýbrž o útok brutálně-metalový. Dnes již legendární festival Brutal Assault se opět koná v této mysteriózní, zajímavými dějinami i tajemstvími opředené pevnosti. Zveme vás na malou procházku za její hradby...

Co předcházelo

Neblahé zkušenosti z válek v 18. století donutily habsburský dvůr vážně se zabývat reformou rakouského vojenství. Díky obratné diplomacii tehdejšího ministra zahraničních věcí Václava hraběte Kounice a rodinným svazkům uzavřeli Rakušané spojenectví s Francouzi. A tak k uskutečnění plánů na posílení obranyschopnosti říše byli do Vídně povoláni odborníci z Francie, proslulé tehdy svou vyspělostí v oboru pevnostního stavitelství.

Když na jaře roku 1763 navrhl prezident Dvorské válečné rady polní maršál Leopold Josef Maria hrabě Daun vybudovat pevnost, která by nahradila pevnost Kłódzsko a bránila postupu útočníka od Náchodské branky, jako vhodné lokality uvedl Hradec Králové a nebo vesnici Ples poblíž soutoku Labe, Metuje a Úpy. Při rozhodování, které místo vybrat, se názory vojenských poradců rozcházely. Přesto už v roce 1764 vyhotovil francouzský inženýr Claude-Benoit, rytíř řádu Svatého Ludvíka Duhamel z Querlonde, první plány pevnosti Ples u Jaroměře. Ředitel inženýrského sboru, vévoda Karel Lotrinský, však na návrh svého zástupce polního zbrojmistra hraběte Harsche předložil Marii Terezii rozhodnutí opačné, ta s jeho stanoviskem souhlasila, a tak byl v letech 1766 až 1788 moderním bastionovým opevněním obehnán Hradec Králové. Josef II. (od roku 1765 spoluvladař Marie Terezie) v té době při svých cestách několikrát na jaroměřsko zavítal, jako by se s myšlenkou vybudovat pevnost v tomto místě nechtěl rozloučit.

pevnost Josefov

V roce dokončení královéhradeckého opevnění, v červenci 1778, pruská vojska znovu vpadla na území Čech Válka byla záhy, v květnu 1779, ukončena Těšínským mírem, neboť se generálu Lacymu podařilo pouhým polním opevněním poblíž Jaroměře vpád početné pruské přesily zadržet a její útok změnit na důmyslné, avšak v podstatě bezzubé manévry v podhorských brambořištích Podkrkonoší. Pevnost Hradec Králové, ležící přece jen příliš hluboko ve vnitrozemí, se osvědčila spíše jen v úloze týlové podpory císařských vojsk. Tím bylo o novostavbě pevnosti Ples u Jaroměře definitivně rozhodnuto.

pevnost Josefov

 

část druhá

 

Josevov historická mapa

 

Zajímavosti o výstavbě pevnosti

Hned v lednu 1780 vykoupila císařská komora od knížete z Paaru vesnici Ples a okolní území, po hranici plánovaného dostřelu pevnostních děl byl vykácen lesní porost a za touto hranicí postaven Nový Ples. Tam a do dalších míst v okolí byla přestěhována většina obyvatel Plesu. V úterý 3. října 1780 byl za účasti císaře Josefa II. slavnostně položen poblíž pozdější jaroměřské brány základní kámen pevnosti.

 

Řeky Labe a Metuje byly svedeny do nových umělých řečišť a necelý kilometr před jejich novým soutokem byl mezi nimi prokopán spojovací kanál. Tak vznikl umělý ostrov, později opevněný. Řeky měly být zásobárnou vody pro zatopení rozsáhlých záplavových kotlin na východ od pevnosti, odkud se předpokládal postup útočníka, a přesměrovaly by tak jeho pohyb k jihovýchodnímu předpolí pevnosti, kde měl nejméně nadějí na úspěch při útoku a kde také bylo opevnění nejrozsáhlejší.

Pevnostní cihly se lišily rozměry i hmotností od cihel obyčejných (jedna váží okolo 9 a půl kilogramu a její rozměry jsou 3, 6 a 12 palců, tj. čtvrt, půl a jedna stopa). Odhaduje se, že na stavbu pevnosti jich bylo použito okolo čtvrt miliardy. Traduje se, že v době největšího provozu cihelen často ležel nad krajem těžký černý dým z komínů jejich pecí, kterým jen stěží prosvítalo slunce, a že tempu produkce cihelen nestačili ani povozníci a jejich povozy, takže od cihelen až ke staveništi stály v několika řadách lidské řetězy, jimiž, podávány z ruky do ruky, byly cihly dopravovány do pevnosti. V letech největšího stavebního ruchu vyráběly cihelny okolo 40 milionů cihel ročně, což znamená průměrnou denní produkci 110 tisíc cihel o hmotnosti přibližně 1000 tun. Hmotnost všeho zdiva v pevnosti tak činí přes 2 a čtvrt megatuny, se započtením kamene toto číslo ještě vzroste.

 

pevnost Josefov

 

Stavba probíhala za přísných bezpečnostních opatření, sledujících především utajení. Všichni, kdo byli na stavbu pevnosti najímání, přísahali v místním kostele svatého Jiljí (jehož sakristie také sloužila jako trezor pro peníze používané při stavbě) mlčenlivost. U tesaře Ignáce Pabila z Pardubic byly nalezeny neumělé náčrtky opevnění, což bylo považováno za tak závažné porušení přísahy, že byl jako zloděj pevnostních plánů obviněn z velezrady a 3. prosince 1793 popraven. Jeho tělo pak pro výstrahu všem ostatním viselo až do 21. února 1794 na šibenici.

Většina opevnění včetně značné části podkopového obranného systému se stavěla z povrchu – hradby vznikaly postupným obezdíváním a vnitřním zděním navážené zeminy. Jen v některých úsecích byly chodby raženy ve skále. Všeobecně rozšířené tvrzení o účasti kutnohorských havířů a o tom, že jim při práci pomáhali psi, kteří nosili na popruzích na svých bocích do chodeb cihly a ven vytěženou zeminu, není doloženo. Zajímavá je i technologie zdění podzemních prostor. Cihly se nespojovaly maltou, nýbrž se každá položená vrstva prosypala směsí práškového páleného vápna a písku a ta se zalila vodou. Když se vápno – za horka – hasilo, položila se další vrstva, takže cihly se do sebe spekly. Navíc se jednou do roka konzervovaly roztíráním směsi okru, vosku a teplého piva po zdech.

 

Posádka (počítalo se s asi 12 tisíci muži) se neobešla bez služeb zajišťovaných civilním obyvatelstvem. První občanské domy v pevnosti byly postaveny v roce 1790 a další vznikaly po celou dobu existence pevnosti. Obyvatelé pevnosti však podléhali mnoha ustanovením vojenského režimu a museli například počítat i s tím, že v případě vojenského ohrožení pevnosti budou muset doložit, že mají zásoby na pět měsíců obléhání; kdo by tento požadavek nesplnil, musel by pevnost opustit.

 

Josef II.

 

Císař Josef II. stavbu několikrát (1781, 1783, 1784 a 1786) osobně navštívil a kontroloval její postup. Epizoda z jednoho pobytu císaře na staveništi je zachycena i v Babičce Boženy Němcové. Poslední návštěva císaře se uskutečnila v září roku 1787. Tehdy stavba pokročila natolik, že pevnost mohla začít plnit svou obrannou funkci. Josef II. v ní tehdy přenocoval, prohlédl obranné prvky, nechal prověřit funkci některých pevnostních zařízení a nakonec ji slavnostně předal do užívání zemskému veliteli v Čechách generálu Wallisovi. Při prohlídce pevnosti se císař, jsa v dobrém rozmaru, zastavil u hradební zdi a poklepal prstem na jednu z cihel. Když se ho udivený doprovod otázal, co že to činí, Josef odvětil, že zkouší, zda cihly jsou ze zlata. Tím narážel na vysoký účet, který byl vídeňskému dvoru za stavbu předložen – částka prý dosáhla 10 551 141 zlatých a 33 a tří čtvrtin krejcaru.

Na stavbě pevnosti se vystřídalo celkem asi 20 tisíc lidí, z toho okolo 11 tisíc vojáků. Víme-li, že pracovali za denní mzdy od 6 (dozorci) přes 12 (nádeníci) a 30 (vojenští zedníci) až po 45 krejcarů (civilní tesaři), pak si při velmi hrubém přepočtu výdělků na dnešní poměry můžeme částku zaplacenou za pevnost představit v řádu dvou až tří desítek miliard korun.

Pevnost po dokončení

Při korunovaci Leopolda na českého krále v roce 1791 byla pevnost povýšena na královské svobodné město a 16. března 1793 císař František rozhodl, aby se napříště „k slavné památce svého vystavitele, jeho císařské a královské Milosti nejmilejšího Pána strýce Císaře a Krále Josefa Druhého“ jmenovala císařské a královské pevnostní město Josefov.

Pevnost ale nikdy neposloužila svému účelu, nikdy o ni nebylo bojováno, nikdy se nemusela bránit obléhání či útoku. Její vojensko-strategický význam vzhledem ke stále zdokonalované strategii a taktice vedení boje klesal, a když ji v létě 1866 pruská vojska, postupující tudy do vnitrozemí, obešla, vědouce, že při svém způsobu boje si poradí s obránci i při střetu na otevřeném bojišti, předznamenalo to její zánik. V roce 1888 byla proto zrušena. Pevnost přesto jistý účel splnila – na dlouhé desítky let přinesla kraji mír. Spekuluje se však, zda na něm nemá větší „zásluhu“ smrt ambiciózního a neústupného pruského krále Fridricha II. v roce 1786. V tom případě by totiž pevnost Josefov byla pozbyla svého stěžejního významu už rok před svým dokončením...

Vojenská posádka ve městě zůstávala i nadále, za první světové války zde byl dokonce obrovský, téměř 50tisícový zajatecký tábor a rakouská armáda většinu hradebních staveb stále střežila (protože jich využívala k výcviku či jako skladových prostor, avšak přestala pravidelně udržovat, takže objekty začaly pomalu chátrat. V letech po osvobození se Josefov po vzoru nedalekého Hradce Králové chtěl zbavit svých hradeb, aby se tak otevřel průmyslovému rozvoji. Ačkoli pobouráno, rozebráno či zavezeno zeminou toho bylo poměrně dost, prakticky všechny hradební stavby nebo jejich podstatné části dosud stojí. Během fašistické okupace byla v Josefově umístěna německá posádka a v letech 1968–1991 zde měla posádku sovětská armáda. Nynější pokračovatelkou vojenské tradice Josefova je nevelká posádka Armády ČR.

Josefov se stal v roce 1948 součástí města Jaroměře. V roce 1971 byl prohlášen městskou památkovou rezervací. Téměř po století od zrušení pevnosti tak zájem o pevnost a hradební objekty přerostl v aktivní snahu o její záchranu. Pevnost začala pozvolna dorůstat do své někdejší podoby. To, že nikdy nebyla dobývána, ji zachovalo okolo půldruhého století neporušenou. Příliš devastačních rozměrů nenabyly ani zmíněný pokus města vymanit se ze sevření hradebních valů mezi světovými válkami, takže je zde příležitost rekonstrukcemi vrátit autentickou tvář většině historicky hodnotných pevnostních celků. Vstupní areál podzemních chodeb získal dnešní podobu v průběhu uplynulých dvaceti letech, většina oprav byla provedena dobrovolníky. Ti ještě dříve opravovali vlastní podzemní chodby.

Svým charakterem je Josefov plně srovnatelný s Terezínem, ale i dalšími evropskými pevnostními městy, jako jsou Komárno (Slovensko), Zamość (Polsko), Palmanova, Peschiera (Itálie), Neuf-Brisach, Verdun (Francie), Konigstein (Německo) aj.

 

V čem je pevnost výjimečná

Největší současná hodnota Josefova spočívá v tom, že byl zachován jako pozdějším vývojem nepříliš poškozený architektonický celek a jako takový zůstal uceleným dokladem vojenského opevňovacího stavitelství 18. století, navíc obsahuje komplex městské klasicistní a empírové architektury konce 18. a první poloviny 19. století.

V době svého vzniku se však pevnost mohla honosit několika drobnými, avšak významnými prvenstvími, z nichž mnohá zůstala (přinejmenším ve středoevropském měřítku) unikáty.

Při projektu opevnění bylo měrou do té doby jinde neexistující využito terénu a projekt mu byl dokonale přizpůsoben. Průkopnická byla také myšlenka opatřit vnitřní obvod hlavního hradebního valu okruhem kasáren, jejichž střechy se svažovaly pouze dovnitř pevnosti; z pohledu útočníka bylo vidět svislé víceméně hladké neomítnuté cihlové zdivo, o němž se útočník, netuše nic o podobě pevnosti zevnitř, mohl domnívat, že se jedná o stěnu dalšího hradebního valu.

Významným detailem, znesnadňujícím útočníkovi jednu z případných závěrečných etap dobytí pevnosti, je geometrie cest v okolí pevnostních bran. Při pohledu z vnějšku pevnosti stála brána průčelím kolmo k ose přístupové cesty. Útočník neměl důvod v tom hledat cokoli zvláštního. Avšak osa cesty se hned za branou lomila v ostrém úhlu. Účel tohoto opatření byl následující. Pokud by dobyvatel vyvíjel útočnou činnost proti bráně, například střelbu přes hradební val, zasáhla by prostor mimo cestu, zatímco na cestě, směřující z pevnosti k bráně zešikma, by mohli obránci neohrožováni útokem zformovat své síly.

Pravděpodobně nejpozoruhodnějším na pevnosti je však její podkopový obranný systém. V podobě, v jaké byl proveden v této pevnosti, není znám nikde jinde. Dokonalejší a důmyslnější systémy obranného podzemí sice vyprojektovány byly, realizace se však už nedočkaly. Systém sestává ze dvou kategorií obranných prvků. Jsou jimi jednak takzvaná střelecká galerie a jednak miny, správněji kontraminy (byly budovány zejména jako obrana proti minám útočníkovým). Střelecká galerie je chodba obepínající celý hlavní a většinu ostatních hradebních příkopů. Střílnami prolomenými bezprostředně nade dnem hradebního příkopu, umožňuje obráncům ostřelovat příkop útočníkovi do zad. Miny jsou necelý metr prostorné komůrky určené k tomu, aby po nabití střelným prachem, po utěsnění a odpálení doutnákem destruovaly útočníka při zákopovém nebo podkopovém přibližování. Přístup do nich je přes střeleckou galerii, spletitou, avšak důmyslně a účelně navrženou soustavou spojovacích chodeb a nakonec rozvětvením minových chodeb. Podzemí bylo osazeno několika tisíci oplechovanými brankami, které měly sloužit jednak k uzavírání sektorů zamořených zplodinami výbuchů a jednak zabránit útočníkovi v pohybu pod zemí, pokud by se do chodeb prokopal. Čela minových chodeb zároveň měla sloužit za stanoviště naslouchačům; vojákům, z jejichž hlášení o zvucích vydávaných zákopovou nebo podkopovou činností útočníka mohli velitelé určovat místa a směry, ze kterých hrozil útok nepřátelských sapérů (budujících povrchové zákopy) nebo minérů (prokopávajících se k pevnosti pod zemí). Rozsáhlý labyrint různých druhů chodeb dosahoval celkové délky asi 45 km.

Celá řada dalších podzemních i nadzemních obranných prvků této pevnosti je domyšlena a uzpůsobena pro obranu v situacích, o nichž se ani nepředpokládalo, že by k nim kdy za bojů o pevnost mohlo dojít. Avšak právě takové prvky zvyšovaly hodnotu pevnosti. Odpovídalo to tehdejším způsobům vedení boje o pevnost – nejeden velitel dobyvatelských vojsk považoval obléhanou pevnost za vítanou příležitost k prověření svých schopností. A nezřídka se stávalo, že když zhodnotil, že se blíží okamžik rozvratu obrany pevnosti, takže by ji bojem zblízka překonal, s velitelem pevnosti bez zášti dohodl, jaké útočné operace ještě provede, než potom přijme kapitulaci obránců. Naopak usoudil-li, že obranné zabezpečení pevnosti je nepřekonatelné, od obléhání a dobývání upustil.

Pevnost Josefov byla v době po svém vzniku tehdejšími prostředky nezničitelná. Za nedobytnou se považovala každá pevnost, jejíž dobývání by trvalo déle než tři měsíce. Bylo spočítáno, že při nasazení reálného počtu vojáků na straně útočníka by dobytí pevnosti Josefov trvalo pravděpodobně déle.

 

Informace o pevnosti Josefov jsou převzaty ze stránek OS Společnost Retranchement No. XVIII.

OS Společnost Retranchement No. XVIII

Bastion IV

 

Ochránci památek pevnosti Josefov - Ravelin no. XIV

Ravelin

Obscure promotion

Loading events...